Příběh pana Lišky Zuzany Goišové

 

Pan Liška

 

 

Když jsme před pěti lety přišli o psa, zařekla jsem se, že zvíře už domů nechci. Život se zvířetem přináší spoustu radosti, ale jeho odchod hodně a dlouho bolí. Náhoda tomu ale chtěla, že můj muž, s pohledem na smutné oči mé dcery a můj nepřítomný výraz nadhodil: zrovna mi psala kamarádka, že shání někoho, kdo by si vzal britského modrého kocourka… bez PP, zbyl z vrhu… V té době, v roce 2008, jsem neměla potuchy o chovu kočiček, o chovatelských stanicích, prodejcích bez PP ani nemocech, které kočky můžou postihnout. Těšili jsme se, že v kocourkovi budeme mít společníka na dlouhá léta. Vůbec jsem neřešila problematiku kočiček s PP, bez PP, nemoci, genetiku.. prostě jsem jednala impulzivně...

 

Když jsem na fotografii uviděla modrý uzlíček s obrovskýma oranžovýma očima, okamžitě jsem se zamilovala. A za týden jsme ho měli doma. Přinesli jsme si ho, když měl 3 měsíce. Pan Liška se u nás od prvního dne choval, jako kdyby se tam narodil.  A od prvního dne, kdy k nám přišel, jsem věděla, že je to mé osudové zvíře. Jako člověk, který se věnoval psům jsem naprosto propadla kouzlu tohoto úžasného tvora. S ním přišla domů pohoda, radost a láska. On byl ten, který mě nutil ke smíchu, lákal mě do postele úderem desáté hodiny, že je čas jít spát. On byl ten, který mě doma každý den přivítal s nadšením. Byl to můj spouštěč dobré nálady. On byl taky ten, který se ode mě nehnul v době mizérie a přitulil se, když mi bylo nejhůř. Myl se mnou nádobí, chodil po vaně, když jsem se koupala, nebo ležel v umyvadle. U počítače mi ležel na stole a neúnavně vrněl. S dcerou pravidelně dělal úkoly a zahříval ji, když byla nemocná. Spával nad mojí hlavou na polštáři a já usínala za zvuku jeho vrnění.

 

Letos v březnu absolvoval kvůli zažívacím potížím rentgen břicha a hrudníku.  V břiše rentgen nic neodhalil, zato se našel problém někde jinde. Když mi paní doktorka sdělovala, že má Pan Liška zvětšené srdce a doporučovala mi vyšetření u kardiologa, ještě jsem si neuvědomovala hrůzný dopad této informace. Pořád jsem doufala, že se jedná o planý poplach, neměl přece předtím žádné zdravotní problémy, lékař ho pravidelně poslouchal a prohlížel! Doma jsem se samozřejmě okamžitě posadila k internetu a začala hledat informace k tomuto možnému onemocnění – hypertrofické kardiomyopatii (HCM). Informace o HCM byly rozeseté na množství webů. A když jsem je pročetla a dala dohromady, bylo mi jasné, že jestli se diagnóza potvrdí, čeká nás strašné období.

 

Diagnóza se bohužel v březnu tohoto roku na ultrazvukovém vyšetření potvrdila. V dubnu prodělal dvakrát velmi bolestivou trombózu s částečným znehybněním zadních končetin. Pokaždé v noci a já nevěděla, co dělat když mi plakal bolestí. Dvakrát to přešlo a začal znovu chodit. Probděla jsem hodně nocí a bojovala s jeho bolestí a se strachem co bude dál. Oplatila jsem mu všechnu lásku, kterou mi dal.  Na tři měsíce jsem zapomněla na společnost, abych mohla spěchat domů k nemocnému, abych  mu dala léky a dávala na něj pozor, pečovala o něj a v noci hlídala každý jeho pohyb. Člověk si nedovede představit tu bezmoc, když se v noci bojíte usnout, chodíte se strachem domů…  V červnu přišla trombóza potřetí. Když jsem přišla z práce, viděla jsem to co už dvakrát a čeho jsem se tak děsila. Pan Liška se plazil po zemi, plakal a nemohl se postavit na zadní tlapky. Než jsme dojeli na veterinu, tentokrát ochrnul úplně a už se bohužel nedalo nic dělat, jen ho ušetřit obrovských bolestí. 5. června 2012 odpoledne jsem ho doprovodila na cestu poslední. Moje bolest byla dvojnásobná, protože jsem se musela také dívat na truchlení mojí milované dcery..

 

Pan Liška mi strašně chybí, a i když už mám dva nové cvalíky, myslím na něj každičký den. A občas ho vidím sedět na okně….

 

 

Příběh tohoto kocourka byl popudem, proč Zuzana vytvořila a dál vytváří web http://www.goisovka.cz, na kterém shromažďuje veškeré dostupné informace o HCM i jiných dědičných onemocněních koček.