Tak jak to všechno začalo...

Jak to všechno vlastně začalo............?

Je to už strašně dávno-zvířata mě provázejí od mých čtyř let života, kdy mi rodiče koupili mého prvního psa. Nevím už, jak se jmenoval, ani jestli to byl kluk nebo holka, jen vím, že to byl pudl a na čistotu si moc nepotrpěl....

Jak šly roky, mým životem procházeli hlavně psí kamarádi. Posléze se sem-tam do toho připletla i nějaká kočka, nejdřív tzv. venkovní, pak i domácí, ale to už bylo dávno. Pak dlouho nebylo nic, jen psi mě provázeli životem stále dál. Vždy jen jeden psí kamarád, resp. kamarádka-mívala jsem a mám feny.

Asi před třemi roky mi bratr poslal mailem článek o sphynxech - do té doby jsem netušila, že něco takového vůbec existuje. Moje první reakce byla "ježkovovoči, to je ale hnusný......." Jenže....

Mám ráda vše neobvyklé a zvláštní. A tak jsem se stále častěji k onomu článku vracela a hledala na internetu další informace. A můj počítač se začal plnit sphynxími fotografiemi, které mi během dne běhaly po obrazovce. Vyhledávala jsem videa, kde řádili sphynxíci. A najednou se mi toto nezvyklé plemeno začalo líbit-stále víc a víc. Jen ta cena........

Před mnoha lety jsem přestala kouřit-a díky tomu jsem vlastně ušetřila nemalé peníze. Takže můj drahý manžel jednoho dne prohlásil: "Kouříš? Nekouříš. Tak si ho kup!" A tím bylo rozhodnuto.

Když jsem si v říjnu 2007 k narozeninám splnila sen a pořídila nahatého krasavce-sphynxe Adama, správně dle papírů jménem Beni di Dato, netušila jsem, že za necelé dva roky budu zakládat chovnou stanici....ale s úplně jiným kočičím plemenem.

Adam je skvělý. Úplně jiný než kočky, co jsem znala dosud. Kontaktní, upovídaný, zvědavý, s obrovskou škálou zvuků a projevů, kterými se dorozumívá, pořád nalepený na svém člověku jako přísavka nebo suchý zip, s horkým nahatým tělem, které tak rád přitiskne na lidskou kůži. A je to moc hřejivé a příjemné. Ten, koho bolí záda a měl někdy přitisknutou nahatku na svém bolavém "cemru" ví, o čem to je... Říkám mu "lásko moje nahatá" k pobavení lidské části rodiny.

Už cestou z Brna se v autě projevila jeho úchylka, kdy místo toho, aby řešil, že je pryč z domova, se mi okamžitě přicucnul ke krku a začal sát a přitom prošlapoval-říká se tomu "mléčný krok"- to dělá kotě, když při cucání mléka ze struku matky chce podpořit lepší průtok této životodárné tekutiny. Strašně to lechtalo a já z toho byla hotová. Klouček se choval, jako kdyby jezdil v autě - notabene s námi - od narození. Pranic se mu po domově nestýskalo a u nás byl okamžitě doma. Padli jsme si do noty. Jen z naší labradorky měl menší šok-a ona z něj. Stačilo 14 dní a přestal se jí bát, za měsíc byli kamarádi největší.

Každý večer mi ležel na klíně, až si začal manžel stěžovat, že je kocourek pořád u mě a že on chce taky svého kocoura, a tak bylo rozhodnuto. Ani ne za 1/4 roku po Adamovi jsme se rozhodli pořídit mu parťáka. Nakonec žádný člověk kočce nenahradí jinou kočku. Poohlížela jsem se po jiných plemenech koček krom sphynxe, které by mohl tolerovat alergik (to kvůli vnučce), a našla jsem devon-rexe a cornish-rexe. A když jsem hledala chovnou stanici, kde by je mohli mít, našla jsem CHS Scarface. Měli tam zrovna krásná koťata cornish-rexů, ze kterých jsem si jedno vybrala a domluvili jsme se na převzetí.

A tak jsme se vydali ho Hustopečí u Brna pro modrého sameťáčka "kornyška". Jenže jak už to v životě bývá, člověk míní, a osud mění...

Já měla vybrané kotě, ale jiné kotě si prostě vybralo mě.

Když jsem vstoupila do místnosti, kde "moje" kotě mělo být, zpozornělo na jednom kočičím stromě šedočerné mrně, které hbitě seskočilo a letělo ke mě, já se k němu sklonila, kotě mi vlezlo do náruče-a bylo vyjasněno. Už ze mě neslezlo celé 2 či 3 hodiny, co jsme u Rufenachtů v družném hovoru strávili-jen aby si na chvilku přelezlo na manžela a zase honem zpátky ke mě. Prostě kocourek se při prvním podívání na mě nezvratně rozhodl, že s námi odjede, a dal to naprosto jednoznačně najevo, že on už si svoje lidi vybral. Naštěstí byl ještě volný-kdybychom přijeli o 20 minut později, byl by někoho jiného. "Můj" kornyšek se mi taky líbil, ale černý mrňous zamíchal kartami. A tak jsme nakonec odjeli s devon-rexem Claudiem Scarface. Byla to prostě oboustranná láska na první pohled. A opět dlouhá cesta autem probíhala, jakoby ji absolvoval na mém klíně několikrát týdně. Spokojeně se tulil a vrněl a ztrátu domova naprosto nevnímal-měl mě a já jeho.

Když jsme večer Klaudíka-jak mu říkáme-přivezli, Adama taková nehoráznost ohromila natolik, že se odstěhoval z mé postele a uraženě se mnou naprosto odmítal komunikovat. Úplně mě ignoroval-přestala jsem pro něj existovat. Pouze v noci ke mě přiskočil, oběma packami mi nabubnoval pár facek a opět utekl. Vydržel být uražený ještě druhý den, ale pak zvítězila vrozená kočičí zvědavost a začal nováčka očichávat, posléze olizovat, a třetí den už spali společně, hezky stulení v jednom klubíčku. Mně bylo vše odpuštěno.

Jak šel čas a taky druhý klouček se u nás zabydlel, zjišťovala jsem pořád nové a nové aspekty jeho neuvěřitelné povahy. Nebojácný, rychlý jako kulový blesk, akční, vynalézavý-říkám mu "lotrando"- pořád vymýšlí nějaké rošťárny, komunikativní, neuvěřitelně mazlivý (ale jen ke mě a manželovi), ve vztahu ke mě naprosto důvěřivý, k cizím poněkud ostražitý.

Je všude-někdy mám pocit, že je tady Klaudík ne jeden, ale několik-nevím jak to dělá, že svede být najednou na několika místech-aspoň ten pocit v nás dvounožcích intenzivně vzbuzuje... Pořád ho někde hledám, proklouzne pod nohami a člověk o tom ani neví. Naštěstí pokud se mu podaří někam zdrhnout, což je několikrát denně, nikam se nazašívá a přijde na zavolání zpátky, nebo se aspoň ozve a neuteče, takže se dá odchytit. Všechno musí sledovat a všude musí být. Takže ani nemá čas se pořádně nadlábnout, protože toho musí během dne ještě tolik stihnout....

Čím víc jsem jeho povahu poznávala, tím víc jsem byla do plemene devon-rex zblázněná...a tak když se mě paní Ivana jednoho dne zeptala, jestli bych k němu nechtěla nepříbuznou holčičku, příliš dlouho jsem se nerozmýšlela-aby si to náhodou nerozmyslela ona...

A tak jsme vloni v létě vyrazili do Hustopečí nanovo. Odjížděli jsme s něžnou malou kráskou, modrookou želvičkou Olívií Scarface, jinak slečnou devon-rexovou. Na cestu krom jiného dostala od paní Ivany krásný růžový pelíšek, ve kterém se úplně ztrácela, jak byla maličká, i když jí byly už 4 měsíce. Byla kouzelná. Dostala nás i kluky.

Druhý přírůstek kupodivu Adam už neřešil, asi si řekl, že jeden nebo dva navrch, to už je jedno, hlavně že bude legrace. Mezitím totiž zjistil, že takový parťák do kočičích půtek má co do sebe a že je lepší než pes, a přestal trápil naši labradorku Arinu alias Angelu Jimapo Logen. A zřejmě dospěl k závěru, že dvě kočky na hraní budou lepší než jedna.

A Klaudík a Olivka-jak jí říkáme? Tak ti dva si padli do oka na první podívání-byla to Klaudíkovo druhá láska na první pohled. Vzpomínáte? První jsem byla já..........

Tak jsme najednou měli tři kočky a já se domnívala, že náš zvěřinec je už kompletní. Ale opět chyba lávky!

Vloni v říjnu šel náš soused do lesa na houby a místo hub přinesl košík plný mrňavých koťat, 2 kočičky a 2 kocourky. Nějaký nelítostný zlý člověk je alibisticky odnesl do lesa s tím, že je přece nezabije. No tihle drobečci měli štěstí. Jakmile souseda uviděli, už se od něj nehnuli a všude ho doprovázeli. Tak místo hub sebral koťata a jel domů. Jak byla malinká, cca měsíc stará, prolezla přes plaňky plotu na naši zahradu, kde je hned objevila naše Arina. Místo aby jim ublížila, tak si je hezky sehnala dohromady, pak si lehla a spokojeně je sledovala. Koťata po ní lezla, ona si všechno nechala líbit, pouze když se některé na její vkus vzdálilo příliš, vstala, aby ho zahnala zase zpátky do houfu. Byla to legrace je sledovat. Říkala jsem, že náš pes pase koťata-přesně tak se chovala.

Nakonec oba kocourci skončili u nás. Nechali jsme si je. Dostali jména Čuk a Gek. Nejdřív byli venku, bydleli v komfortní zateplené (a nepoužívané-pes bydlí s námi doma) psí boudě, ale časem stejně pronikli do bytu a jsou z nich bytoví kocouři, kteří se venku už bojí. A z mrňat velkých s bídou 15 cm jsou dnes milí čtyřkiloví kocouři. Akorát museli složit daň za pobyt mezi ostatními kočenkami-přišli o kuličky, stejně jako Adam. Takže jediný skutečný kocour byl u nás pan Claudius.

No a od léta 2010 už to také není pravda, musela jsem dát vykastrovat i jeho. Jednoho dnes se totiž rozhodl, že zabije Adama. Šel po něm tak tvrdě, že Adamíškovi šlo doopravdy o život. No a jednou, když ho zrovna porcoval a manžel to uviděl, chtěl Adama zachránit. Jenže jak mezi ně strčil ruce, tak agrese Klaudíka se obrátila proti němu a najednou měl prokousané obě ruce... Druhý den jsem domluvila kastraci, kterou jsem prodýchávala dva měsíce.

No a ukázalo se, že kompletní jsme tedy ještě fakt nebyli...

V roce  2010 jsem se zbláznila do dalšího plemene, které pochází z Ruska, z Petěrburgu-říká se mu také "petěrburgský sphynx" neboli peterbald. Dlouho se mi zdálo, že tato moje touha po něm zůstane nenaplněná-v Čechách žila jediná představitelka tohoto plemene, Ivanka paní Jany Babické. A v cizině, s mojí jazykovou výbavou a "znalostí" chovatelského prostředí se mi to zdálo jako sci-fi, že bych mohla někdy peterbalda mít doma. No vidíte-a najednou jich mám několik.

Když jsem náhodou zjistila, že jediný peterbald u nás-nahatá Ivanka-žije kousek od mého bydliště, vnutila jsem se k Babickým na návštěvu. Ivanka právě měla koťata, jejichž otcem byl krásný orientálec Bingo. To jsem ještě netušila, že za pár měsíců bude jedno z koťat doopravdy moje a navíc že získám  kamarádku, která navíc jako dlouholetá zkušená chovatelka siamských a orientálních koček mi bude velkou oporou a jakýmsi mentorem v mých nesmělých chovatelských začátcích. Patří jí mé velké poděkování. Jana Babická je dlouholetou chovatelkou siamských a orientálních koček, její webová adresa je: https://www.bluetouch.wz.cz/ .

Pokud vás naši peterbaldi zaujali a chcete vědět víc, pokračování najdete v sekci "Peterbald".